Detail hesla - Komplikace akutního infarktu myokardu

Komplikace akutního infarktu myokardu



Slovníková definice
Nejčastější komplikace jsou systémová embolizace, perikarditida, ruptura volné stěny levé nebo pravé komory a perforace komorové přepážky.

Příbuzná hesla: Akutní infarkt myokardu,

Plná definice

Systémová embolizace: výskyt hluboké žilní trombózy a plicní embolizace se v posledních letech výrazně snížil. V současnosti je plicní embolie zodpovědná za méně než 1 % úmrtí. U 20–40 % infarktů přední stěny vzniká v akutní fázi nástěnný nitrokomorový trombus, který může embolizovat do systémového oběhu. K jeho průkazu je suverénní metodou echokardiografie. Při nitrosrdeční trombóze nebo po systémové embolizaci se doporučuje po dobu 3–6 měsíců antikoagulační léčba.

Perikarditida se objevuje asi u 20 % nemocných, nejčastěji mezi 24 hodinami a 6 týdny od akutního infarktu. Dříve se rozlišovala pericarditis epistenocardiaca, objevující se v akutní fázi infarktu, a Dresslerův syndrom, který se rozvíjí po akutní fázi až asi za 3 týdny a později. Dnes mluvíme spíše o periinfarktové perikarditidě. Perikardiální bolest typicky vyzařuje do levého ramene a zhoršuje se při hlubokém nádechu. Je často, ale ne vždy doprovázena třecím perikardiálním šelestem, někdy velmi prchavým. Objevují se subfebrility, zvýší se FW, leukocytóza nebývá. Na EKG se objevují difúzní proximálně konkávní obloučkovité elevace úseků ST, někdy také deprese úseků PR. Perikardiální výpotek, který obvykle nebývá velký, se suverénně prokáže echokardiograficky. Lékem první volby je kyselina acetylsalicylová. U Dresslerova syndromu se také používají jiná nesteroidní antirevmatika nebo střední dávky kortikosteroidů, ale při časné perikarditidě se nedoporučují, protože mohou interferovat s hojením infarktu. Nemocní, kteří podstupují antikoagulační léčbu, musejí být pečlivě sledováni pro zvýšené riziko krvácení do perikardu.

Ruptura volné stěny levé nebo pravé komory: rizikovými faktory pro tuto katastrofální komplikaci jsou první infarkt, lokalizovaný na přední stěně, u nemocných starších 70 let, častěji u žen a u nemocných s hypertenzí. Ruptura volné stěny levé komory se objevuje u 2–6 % všech akutních infarktů s Q-kmitem a podílí se na celkové nemocniční mortalitě při infarktu ze 7–14 %. Je spojena se srdeční tamponádou a vyžaduje okamžitou perikardiocentézu a emergentní kardiochirurgický výkon.

Perforace komorové přepážky se objevuje u 1–3 % infarktů, bez ohledu na jejich lokalizaci, a je zodpovědná za 5 % časné mortality. Vede k akutnímu objemovému přetížení pravé komory. Klinicky se manifestuje nově vzniklým drsným holosystolickým šelestem podél levého okraje sterna, často spolu s náhlým zhoršením klinického stavu, hypotenzí a plicní kongescí. K diagnóze vede echo-dopplerovské vyšetření a pravostranná katetrizace se stanovením saturace krve kyslíkem. I přes urgentní kardiochirurgický výkon je prognóza obvykle špatná.

Ruptura papilárního svalu se objevuje u asi 1 % infarktů a je zodpovědná za 0,4–5 % časných úmrtí. Vzniká těžká akutní mitrální insuficience, která se klinicky manifestuje náhle vzniklým plicním edémem. Diagnostické je echo-dopplerovské vyšetření a jedinou možnou léčbou je urgentní kardiochirurgický výkon.

Dysfunkce papilárního svalu: náhlý vznik systolického šelestu mitrální insuficience je při infarktu daleko častěji způsoben dysfunkcí ischemizovaného papilárního svalu než jeho rupturou. Dysfunkce může být pouze přechodná při ischémii. Vzniká obraz sekundárního prolapsu mitrální chlopně. Prognóza je obvykle dobrá a stav nevyžaduje specifickou léčbu.

Arytmie: poruchy rytmu se objeví u většiny nemocných s akutním infarktem myokardu. Mohou být jen přechodné a benigní, které nevyžadují specifickou léčbu. Mohou ale být také závažné až život ohrožující, které vyžadují okamžitou léčbu (viz heslo Arytmie – mechanismy, diagnostické a léčebné možnosti).

Rekurující ischémie nebo reinfarkt se objevují u zhruba 25 % nemocných s infarktem, častěji typu non-Q. Není-li přítomna jasná kontraindikace revaskularizace, musí být provedena urgentní koronarografie a podle jejího výsledku buď katetrizační angioplastika, nebo chirurgická revaskularizace.

Poinfarktová výduť levé komory má prevalenci 3–15 %. Její lokalizace je obvykle na přední stěně nebo v hrotu komory. Asi v polovině případů je ve výduti trombus. Prognóza nemocného je závislá na závažnosti systolické dysfunkce levé komory. Chirurgickou resekci je třeba zvážit jen při refrakterním srdečním selhání, život ohrožujících arytmiích nebo opakovaných systémových emboliích.

J. Hradec

Převzato z

Horký K, ed. Lékařské repetitorium. Druhé vydání. Praha : Galén 2005, s. 240.

www.galen.cz


Autor: Galén

Design and code by webmaster