Detail hesla - Hypertenze esenciální

Hypertenze esenciální



Slovníková definice
Onemocnění charakterizované opakovaně naměřenými hodnotami TK vyššími než nebo rovnajícími se 140/90 mm Hg. Prognosticky stejně závažná je i izolovaná systolická hypertenze se zvýšením pouze systolického TK na hodnotu vyšší než nebo rovnající se 140 mm Hg při diastolickém TK nižším než 90 mm Hg.


Plná definice

Esenciální (primární) hypertenze (EH) je multifaktoriální onemocnění, na jehož vzniku se podílí celá řada patogenetických mechanismů (heredita, vlivy zevního prostředí, porucha endogenních regulačních mechanismů).
Sekundární (symptomatické)
hypertenze jsou pouze symptomem jiných primárních onemocnění: endokrinních, renálních, cévních a dalších (viz příslušná hesla).

Prevalence hypertenze v dospělé populaci je 25-30 % a zvyšuje se s věkem. Přitom 95 % tvoří esenciální hypertenze a jen 5 % připadá na hypertenze sekundární.

Klin. obraz a dg.

Symptomatologie EH závisí na výši TK, vývojových stadiích hypertenze a postižení cílových orgánů.

Podle výše TK dělíme hypertenzi do 3 stupňů: na mírnou hypertenzi s TK 140-159/90-99 mm Hg, středně pokročilou s TK 160-179/100-109 mm Hg a těžkou hypertenzi s TK vyšším než 180/110 mm Hg.

Podle závažnosti orgánových komplikací dělíme hypertenzi do následujících vývojových stadií:

I. stadium - prosté zvýšení TK bez klinicky prokazatelných orgánových změn;

II. stadium - přítomnost orgánových změn bez poruchy jejich funkcí: hypertrofie levé komory srdeční na EKG nebo echokardiogramu, mikroalbuminurie, kalcifikace aorty či jiných tepen, změny velkých tepen při USG vyšetření, na očním pozadí hypertenzní angiopatie až angioskleróza;

III. stadium - těžké orgánové změny s poruchou jejich funkce: levostranné srdeční selhání, urychlení koronární aterosklerózy s různými projevy ischemické choroby srdeční, aneuryzmata a disekce aorty, cévní mozkové příhody včetně tranzitorních ischemických atak (TIA), renální insuficience až selhání, fundoskopicky retinopatie až neuroretinopatie;

IV. stadium - maligní hypertenze (maligní zvrat) se vyskytuje především u neléčené nebo nedostatečně kontrolované hypertenze. Je charakterizováno vzestupem TK často na hodnoty vyšší než 230/130 mm Hg s rychlou progresí orgánových změn a jejich selháním.

Subjektivní příznaky, zvláště u lehčích a středně pokročilých stadií hypertenze jsou málo výrazné a necharakteristické (bolest hlavy, zaujatost, srdeční palpitace, oprese na hrudi). Proto téměř celá polovina osob o své hypertenzi neví a patologické zvýšení TK je zjišťováno při náhodném vyšetření. Příznaky v pozdějších fázích vyplývají z projevů orgánového postižení kardiovaskulárního aparátu, ledvin a CNS. Objektivně v I. stadiu je zvýšení TK jediným patologickým nálezem. V dalších stadiích pak dominují známky orgánového postižení, jak bylo popsáno při dělení hypertenze do jednotlivých vývojových stadií.

Diagnostika hypertenze má stanovit, zda opravdu jde o arteriální hypertenzi, a ne o »fenomén bílého pláště« (zvýšení TK jen v ordinaci), stanovit závažnost hypertenze s ohledem na výši TK a na orgánové komplikace, odhalit doprovodné choroby a konečně vyloučit sekundární hypertenzi. Vzhledem k vysokému počtu hypertoniků v populaci nelze provádět všechna specializovaná vyšetření u všech hypertoniků. Povinně u všech hypertoniků provádíme vyšetření anamnézy včetně rodinné a gynekologické, fyzikální vyšetření včetně palpace a auskultace velkých cév, měření TK vsedě, vestoje a vleže, při vstupním vyšetření i na dolních končetinách, vyšetření moči a močového sedimentu, sérové koncentrace sodíku, draslíku, kreatininu, glukózy, celkového cholesterolu (při hodnotách nad 5,0 mmol/l lipidové spektrum), EKG a vyšetření očního pozadí. Jako doplňující vhodná vyšetření se doporučují: echokardiografie, rtg vyšetření hrudníku, kyselina močová v séru a u diabetu mikroalbuminurie.

Terapie

V terapii využíváme jednak léčby nefarmakologické, režimové (u všech nemocných), spočívající v omezení přívodu soli pod 6 g/den, redukci tělesné hmotnosti, zvýšení tělesné aktivity, omezení přívodu alkoholu pod 30 g/den u mužů a 20 g/den u žen, omezení stresových vlivů, jednak léčby farmakologické Ta je indikována u všech nemocných s mírnou hypertenzí, kde nefarmakologická léčba nevedla k normalizaci TK, zvláště pak u pacientů s vysokým kardiovaskulárním rizikem, dále u těžké hypertenze současně s nefarmakologickou léčbou. Ve farmakoterapii hypertenze využíváme jako antihypertenziva první linie diuretika, beta-blokátory, dlouhodobě účinkující blokátory kalciových kanálů, inhibitory angiotensin konvertujícího enzymu (ACEI) a blokátory receptorů angiotensinu II, typ AT 1. Ostatní antihypertenziva (látky interferující s centrálními nebo periferními a‑receptory, přímé vazodilatátory) užíváme buď v kombinaci, nebo tam, kde nejsou antihypertenziva I. linie tolerována. Začínáme obvykle monoterapií a při nedostatečné korekci TK pokračujeme vhodnou kombinací 2-4 antihypertenziv se snahou snížit TK na cílové hodnoty TK < 140/90 mm Hg. U mladších osob, diabetiků a při renálním postižení požadujeme dosažení hodnot ještě nižších (TK 120-135/75-85 mm Hg). Správná léčba hypertenze výrazně zlepšuje prognózu nemocných snížením kardiovaskulární a cerebrovaskulární morbidity a mortality, stejně jako zpomalením rozvoje renálního selhání.

K. Horký

Převzato z

Horký K, ed. Lékařské repetitorium. Druhé vydání. Praha : Galén 2005, s. 201–202.

www.galen.cz


Autor: Galén

Design and code by webmaster