Detail hesla - Komunikace s onkologickým pacientem

Komunikace s onkologickým pacientem



Slovníková definice
není k dispozici

Plná definice
V žádné fázi svého života není člověk připraven na to, že se dozví informaci o tom, že trpí závažnou nebo nevyléčitelnou nemocí. Podat nemocnému dostatečnou informaci a zároveň jej nezbavit naděje a motivace léčit se je z hlediska komunikace lékaře s pacientem nejtěžší úkol. Pacient musí být seznámen s typem a rozsahem své nemoci, s možností její léčby a cílem, který chceme terapií dosáhnout, s vedlejšími účinky terapie a výhledem do budoucna. Nemocný by měl mít představu o své prognóze. Přiměřené sdělení onkologické diagnózy může komplikovat několik faktorů: nejednotnost a vzájemná rozpornost informací, které pacient dostává, obranná psychická reakce pacienta na zprávu o závažném onemocnění a v neposlední řadě též nedostatečná komunikační schopnost nebo připravenost lékaře, který diagnózu sděluje.

V procesu diagnózy a léčby zhoubného onemocnění se pacient setkává v rámci multidisciplinární spolupráce s celou řadou zdravotnických profesionálů, kteří jej informují o výsledcích diagnostických i léčebných procedur. Důležité je, aby tyto informace nebyly protichůdné nebo nejisté, protože to zhoršuje úzkost pacienta. Z tohoto hlediska je velmi žádoucí, aby v každé fázi diagnostiky i léčby nemoci byl mezi všemi zúčastněnými jeden lékař, který vyšetření nebo léčbu řídí a který je za podávání informací pacientovi zodpovědný. Právě v období zjištění (diagnostiky) nádoru to obvykle není onkolog, ale lékař jiné profese – velmi často internista. Z hlediska důvěry pacienta je velkou chybou, že mnoho lékařů se v této fázi nutnosti pacienta informovat vyhýbá (a ponechává tento úkol na „někom dalším“).

Závažnou chybou je také podávání nepravdivých informací – nikdy pacientovi nedáváme falešnou naději. Podání nepravdivě příznivé zprávy sice pacientovi přinese úlevu a lékaři umožní přechodně se vyhnout obtížnému rozhovoru o závažném onemocnění, avšak nepravdivost informace se dříve nebo později ukáže, což může zásadně otřást důvěrou pacienta pro další – obvykle velmi obtížné – období. Důsledkem je pak často nejen daleko bouřlivější (a obvykle též hostilní) reakce pacienta, ale také horší spolupráce nebo odmítání léčby, která by mu mohla pomoci.

Podávání nepravdivých nebo nedostatečných informací je, bohužel, na začátku diagnostického procesu velmi časté – obvykle opět s vědomím, že pacient bude brzy předán do péče „někoho dalšího“ (kdo pak ovšem jen velmi obtížně napravuje důsledky tohoto pochybení). Přijatelnou alternativou, která umožní v této fázi (tedy před předáním pacienta do onkologické péče) vyhnout se nutnosti sdělit pacientovi nepříznivou prognózu, je podat pouze základní informaci o přítomnosti nádorového onemocnění, s tím že podrobnosti o možnostech léčby i prognózy lépe sdělí onkolog.

Šok způsobený informací o rakovině je i důvodem velmi špatného vnímání i zapamatování si zásadních údajů o nutných diagnostických a léčebných opatřeních, která úzkostnému pacientovi sdělujeme. Informace je třeba opakovat a výhodou je účast rodinného příslušníka nebo přítele, kterého si nemocný vybere jako doprovod a souhlasí s jeho účastí při rozhovoru o své nemoci. Ošetřující lékař nesmí být překvapen tím, že se znovu po tom, co s pacientem opakovaně probíral detaily týkající se diagnózy i léčby, od něj nebo jeho příbuzných dozvídá, že nedostali dost informací, znamená to totiž, že je nejsou schopni přijmout a zpracovat.

Součástí obranné reakce pacienta je často též hostilita. Je nutné s pokorou akceptovat fakt, že značná část nemocných a jejich příbuzných hledá podvědomě viníka svého závažného stavu, a ošetřující lékař je většinou poblíž. Rozladěním i negativním emocím je třeba čelit s chladnou hlavou a opakovaně vysvětlovat, že hněv není adekvátní a jeho namíření na lékaře není logické, a dále pacientovi poskytovat potřebnou péči i po celou dobu, než se na novou životní situaci adaptuje i psychicky.

Zvlášť náročné situace jsou:
• sdělení nové informace o maligní diagnóze, její prognóze a léčitelnosti
• vysvětlení nutnosti adjuvantní léčby v době, kdy má pacient lokálně odstraněný nádor, je bez makroskopických známek nemoci, má pocit, že zvládl závažnou chorobu, a nechápe, proč musí zahájit dlouhou a nepříjemnou léčbu s řadou nežádoucích účinků
• vysvětlení plánované paliativní léčby, kterou nebudeme schopni nemocného nikdy úplně vyléčit
• vysvětlení, že dosavadní léčba přestala účinkovat a musíme ji změnit za jinou, nebo dokonce nemáme už žádnou léčebnou možnost
• vysvětlení, že proces, na jehož začátku nemocný stojí, se nazývá umírání
• vysvětlení, že doporučovaný léčebný postup je pravděpodobně jediná možná cesta, jak dosáhnout pravděpodobného zvládnutí nemoci, i když pacient léčbu odmítá a rozhoduje se neléčit nebo podstoupit neúplnou, neúčinnou nebo dokonce poškozující léčbu.

Neexistuje žádný univerzálně platný návod pro jednání s onkologickým pacientem a sdělování špatných zpráv, vždy se jedná o individuální přístup v rámci dialogu, ve kterém může selhat nejen pacient, ale i lékař. Pro úspěšnou léčbu je podmínkou navázání vztahu vzájemné důvěry mezi nemocným a lékařem. Celý proces je v současné době stále více komplikován nárůstem pacientů se zhoubným onemocněním a úbytkem ošetřujících onkologů. Onkolog musí počítat s tím, že ačkoliv do vztahu s pacientem vloží maximální empatii a bude mu věnovat značnou část svého času, nebude to většina nemocných ani jejich blízkých nijak pozitivně oceňovat. Diagnóza zhoubné nemoci vedla k významné deterioraci jejich dosavadního života, nemocní musí zmobilizovat všechny síly, aby se s chorobou vyrovnali, a nejsou schopni pochopit, že není zcela možné plně se věnovat pouze jejich problémům (např. nárokovat si čas lékaře hluboko po pracovní době či v neděli nepovažují za nic mimořádného).

Podle Kaye existuje několik kroků vhodných pro sdělování nepříznivých informací:
1. Příprava – shromáždění zásadních informací o případu nemocného, vyhledání klidného místa, kde bude možné nerušeně si promluvit v dostatečném soukromí.
2. Zjistit, co nemocný zatím ví, jakou má představu o své nemoci a její prognóze.
3. Uvést dosavadní informaci na pravou míru.
4. Zvládnout odmítnutí, vyslechnout pacientův postoj.
5. Krok za krokem vysvětlovat situaci i její možný vývoj.
6. Odpovídat na otázky nemocného i doprovázejících osob.
7. Zjistit, co nemocného nejvíc trápí fyzicky i psychicky.
8. Zjistit, jak by si představoval řešení svého problému.
9. Shrnout informace a stanovit plán léčby.
10. Vysvětlit léčebné možnosti, pravděpodobný scénář vývoje nemoci. Poskytnout písemné informační materiály a stanovit nejbližší cíl léčby.

Převzato z

Češka R. et kol.
Interna. Praha: Triton 2010
http://www.tridistri.cz

Autor: prof. MUDr. Richard Češka, CSc. a kolektiv autorů

Design and code by webmaster