Detail hesla - Depresivní porucha

Depresivní porucha



Slovníková definice
Nejrozšířenější psychické poruchy v populaci. Jedná se o vážné, zneschopňující onemocnění, v jehož důsledku dochází k významné ztrátě pracovní schopnosti obyvatelstva srovnatelné se široce rozšířenými tělesnými chorobami. V medicínském slova smyslu se jedná o chorobný stav definovaný patologicky pokleslou náladou, doprovázenou ztrátou zájmů postiženého jedince o aktivity, které obvykle přinášejí potěšení, a pocity snížené energie spojenými se zvýšenou únavou. Depresivní poruchy se vyskytují jak bez přítomnosti, tak v přítomnosti tělesných poruch a při jejich léčbě.

Plná definice
Depresivní poruchy jsou spojeny s neurochemickými změnami a dnes již prokazatelně i neurodegenerativními procesy v centrálním nervovém systému, kdy dochází k akcelaraci apoptózy a zástavě neuroneogeneze ve specifických oblastech mozku. V nálezech moderních zobrazovacích technik jsou zjišťovány objemové změny některých důležitých neuronálních struktur. Onemocnění se tak stává přímým důkazem, že nekontrolovaný stres má významný negativní dopad na neuronální struktury a neurotransmiterový přenos, což potvrdily předchozí nálezy v animálních modelech. Charakteristická pro onemocnění je hypersekrece kortisolu, která je spojená se stresem, působící nepříznivým vlivem na řadu orgánových systémů včetně mozkových struktur. Jedinci se pravděpodobně liší v geneticky determinované schopnosti snášet stres a existuje spojení mezi mírou výskytu depresivních poruch a množstvím prožitých stresových událostí včetně přítomnosti tělesného onemocnění v závislosti na funkčním polymorfismu genu pro serotoninový transportér (transmembránová bílkovina zajišťující zpětný transport serotoninu z oblasti synaptické štěrbiny do presynaptické části neuronu).

Začátek jednotlivých epizod bývá většinou spojen se zátěžovými situacemi (porod, cévní mozková příhoda, přítomnost tělesné choroby). Pro stanovení diagnózy depresivní poruchy je nezbytné, abychom u nemocného zjistili následující symptomy stanovené Mezinárodní klasifikací nemocí MKN-10. Mezi základní příznaky depresivní poruchy patří depresivní nálada, která je takového stupně, že je pro jedince naprosto nenormální, musí být přítomna po většinu dne a téměř každý den po dobu alespoň dvou týdnů, přičemž není ovlivněna okolnostmi. K dalším důležitým známkám patří ztráta zájmů a radosti z aktivit, které jedince obvykle těší, nebo je přítomen pocit snížené energie a zvýšená únavnost. V rámci diferenciální diagnózy lze za významné považovat vyloučení bipolární afektivní poruchy, protože nesprávná diagnóza může mít pro nemocného vážné následky. K častým komorbiditám, které negativně ovlivňují průběh a léčbu, patří úzkostné, somatoformní poruchy a event. syndromy závislosti na alkoholu.

Mezi základní metody léčby patří především farmakoterapie antidepresivními preparáty, psychoterapie a jejich vzájemná kombinace. K dispozici je v současné době široké spektrum antidepresiv, která disponují různými mechanismy účinku. Volba antidepresiva je vždy záležitostí přísně individuální a řídí se profilem symptomů, které u nemocného zjistíme. Jde-li o první epizodu onemocnění, o staršího nemocného nebo o pacienta s tělesnou komorbiditou, jsou dnes považovány za léčbu první volby inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. V iniciální etapě léčby lze podávání antidepresiv kombinovat s anxiolytiky a hypnotiky. Pacienta je nutné po zahájení terapie pravidelně sledovat, obzvláště v iniciálních prvních týdnech léčby, kdy je zvýšeno riziko suicidálního jednání. Léčba by měla trvat u prvních, nekomplikovaných případů 6–9 měsíců od chvíle dosažení remise. S opakujícími se epizodami je nutné léčbu vést delší časové období. Vysazování léčby je nutné pozvolně, cca o 25 % denní dávky každý týden.

Epidemiologie

Depresivní porucha patří mezi nejrozšířenější psychické poruchy v populaci. V medicínském slova smyslu se jedná o chorobný stav definovaný patologicky pokleslou náladou, doprovázenou ztrátou zájmů postiženého jedince o aktivity, které obvykle přinášejí potěšení, a pocity snížené energie spojenými se zvýšenou únavou. Depresivní poruchy se vyskytují jak bez přítomnosti, tak v přítomnosti tělesných poruch. V případě tělesných onemocnění mohou být jak příčinou (nebo jednou z přispívajících příčin), tak následkem somatického onemocnění nebo vznikají v terénu tělesné choroby a její léčby s depresogenním účinkem.

Roční prevalence depresivní poruchy v běžné populaci dospělých osob je odhadována na 5–9 % u žen a 2–3 % u mužů. V jedné z recentních epidemiologických prací je uváděna roční prevalence v evropské populaci bez ohledu na pohlaví 6,8 % pro středně těžké a těžké depresivní epizody (18,5 milionů obyvatel EU), a přidáme-li chronickou formu mírné depresivní poruchy, tzv. dysthymii, je roční prevalence těchto afektivních poruch odhadována na 9 % (20,8 milionů obyvatel). Celoživotní riziko vzniku depresivní poruchy je 10–25 % u žen a 5–12 % u mužů. Nejvíce žen a mužů je postiženo v produktivním věku 25–44 let.

Významnou skupinou nemocných, která je zatížena vyšším rizikem vzniku komorbidní depresivní poruchy, jsou somaticky nemocní. Depresivní porucha často doprovází symptomy mnoha primárně somatických onemocnění (např. kardiovaskulárních chorob v 16–23 %, cévních mozkových příhod v 32 %, epilepsie v 31 %, roztroušené sklerózy a jiných zánětlivých onemocnění CNS v 37 %, Parkinsonovy nemoci a jiných nemocí bazálních ganglií v 35– 45 %, traumat mozku v 15–50 % a míchy ve 30– 60 %, demence ve 20–80 %). Depresivní potíže mohou být vyvolány také léčbou tělesného onemocnění (kortikoidy, ACTH, H2-blokátory, klonidin, ACE-inhibitory, betablokátory, sedativní hypnotika, antipsychotika, blokátory Ca-kanálů, hormonální antikoncepce, chemoterapie, digoxin). Častěji dochází k rozvoji poruchy u žen, a to zejména v rizikových obdobích (gravidita, poporodní období, menopauza). Časté rizikové faktory pro vznik depresivní poruchy jsou uvedeny v Tab. 1.

Tab. 1 – Rizikové faktory pro vznik depresivní poruchy



Tab. 2 – Přehled látek nejčastěji spojovaných s možným potenciálem indukce deprese u dosud zdravých jedinců.



Etiologie a patogeneze

Depresivní poruchy jsou vážná onemocnění, která jsou spojena s neurochemickými změnami a dnes již prokazatelně i neurodegenerativními procesy, kdy dochází k akcelaraci apoptózy a zástavě neuroneogeneze ve specifických oblastech mozku. V nálezech moderních zobrazovacích technik jsou zjišťovány objemové změny některých důležitých neuronálních struktur (hipokampus). Onemocnění se tak stává přímým důkazem, že nekontrolovaný stres má významný negativní dopad na neuronální struktury a neurotransmiterový přenos, což potvrdily předchozí nálezy v animálních modelech. U nemocných lze na počátku vzniku depresivní epizody často identifikovat působení řady stresových faktorů, z nichž k nejčastějším patří skryté nebo otevřené konflikty v manželství. Velmi specifická je patogeneze poruch nálady doprovázející tělesná onemocnění. Obecně lze říci, že u tzv. organických depresivních poruch bude část mechanismů společná a část specifická pro každou specifickou tělesnou chorobu samotnou nebo její léčbu. Neoddiskutovatelný je vliv samotné nemoci na procesy v organismu, které vedou k rozvoji deprese (např. poškození tkáně mozku při cévní mozkové příhodě, prudké zatížení volnými kyslíkovými radikály, excitotoxicita uvolněných aminokyselin, imobilizace organismu spojená s nižším průtokem krve apod.) a spolupůsobí jistě i faktory, které nalézáme u primárních depresí, tj. alterace osy hypotalamus-hypofýza-kůra nadledvin nebo změny osy hypotalamus-hypofýza-štítná žláza. Za nezanedbatelnou formu stresu lze u chronicky nemocných považovat nutnost přizpůsobit se nové kondici organismu, bolesti, ztrátě schopnosti fungovat v běžných podmínkách, ale i ztrátě dosavadních sociálních vazeb. Dochází tak k negativnímu ovlivnění hned několika zásadních sociálních determinant zdraví (nadměrně se zvyšuje míra stresu, vzrůstá sociální izolace, dochází ke ztrátě nebo přerušení práce a jedinec není aktuálně schopen dosáhnout plného uplatnění).

Klinický obraz

Zpočátku si nemocný může stěžovat na jeden nebo několik tělesných příznaků (únava, bolesti), případně prezentuje podrážděnost, úzkost nebo nervozitu a teprve podrobnější vyšetření odkryje pokles nálady neodpovídající okolnostem či přítomnost ztráty zájmů. Tyto změny jsou doprovázeny změnou všeobecné úrovně aktivity a většina dalších příznaků je druhotných nebo snadno srozumitelných v kontextu změn nálady a aktivity. Začátek jednotlivých epizod bývá většinou spojen se zátěžovými situacemi (porod, cévní mozková příhoda, přítomnost tělesné choroby). U většiny nemocných se setkáváme s pozvolným nástupem potíží.

Lékaři všech oborů se mohou setkat s celým spektrem duševních poruch (neurózy, psychózy, poruchy osobnosti a intelektu, závislosti různého typu, psychosomatické choroby) a zejména také s jejich rozmanitou kombinací se somatickými poruchami, při kterých jsou duševní poruchy považovány za primární (hypertenze, dráždivý tračník, astma) nebo kdy tvoří sekundární doprovod závažných somatických chorob (např. diabetu, arteriosklerózy, stavů po cévních mozkových příhodách, dlouhodobějších onemocnění). Ne vždy pacient přichází s jednoznačně strukturovaným spektrem potíží, obzvláště jde-li se svými problémy k lékaři jiného oboru, a někdy si ani změnu svého stavu neuvědomuje. Mezi často primárně prezentované potíže nemocných patří především nespavost. Tento symptom si zaslouží naši zvýšenou pozornost a po „skrytých“ psychických komplikacích stojících za nespavostí je třeba cíleně pátrat! U nemocných trpících depresí je výskyt nespavosti v rámci ambulantně léčených odhadován na 65 % a u hospitalizovaných až na 90 %! Současně je nespavost pro nemocné do určité míry „neutrální“ symptom, podobně jako bolest, který se nemocný nebrání prezentovat, na rozdíl od řady psychických potíží, které mohou budit na první pohled dojem duševní choroby. Pacient si nemusí své depresivní ladění plně uvědomovat a/nebo si jej spojuje právě například s nedostatkem spánku a často prohlašuje, že kdyby se zbavil nespavosti, psychická porucha by také vymizela.

Ilustrativním příkladem provázanosti mohou být kardiovaskulární onemocnění a depresivní poruchy. Sama depresivní porucha má vliv na rozvoj kardiovaskulárních onemocnění u osob dosud kardiálně zdravých, ale i na rozvoj dalších srdečních příhod u kardiologicky nemocných, a podílí se tak na vzestupu následné morbidity a mortality. Prozatím není zcela jasný časový interval rozvoje depresivní poruchy v takových případech. Vážnější je situace z pohledu rozdílu mortality depresivních a nedepresivních pacientů po infarktu myokardu, které se zvyšuje s odstupem od akutního infarktu myokardu a po 6 měsících činí 16,5 % (relativní riziko 3,10) vs. 3 %, zatímco po 18 měsících dochází k nárůstu pouze o 4 %, tj. na 20 % (relativní riziko 3,64) vs. 6 %. Lze tedy odhadovat, že případný dopad faktorů spojených s depresivní poruchou po akutním infarktu myokardu je otázkou týdnů až měsíců. Ukazuje se také, že jak časný nástup (< 6 měsíců), tak pozdní nástup (> 6 měsíců–5 let) depresivní poruchy má srovnatelný negativní vliv na přežití hodnocené po 8 letech od infarktu myokardu. Z našich klinických zkušeností vyplývá, že první depresivní symptomy se objevují ještě v průběhu akutní hospitalizace, ale výjimkou není ani oddálené trvání obtíží v řádech měsíců, kdy už však souvislost s kardiovaskulární příhodou nemusí být vnímána.

Diagnostika

Pro stanovení diagnózy depresivní poruchy je nezbytné, abychom u nemocného zjistili následující symptomy dle MKN-10: Mezi základní příznaky depresivní poruchy patří depresivní nálada, která je takového stupně, že je pro jedince naprosto nenormální, musí být přítomna po většinu dne a téměř každý den po dobu alespoň dvou týdnů, přičemž není ovlivněna okolnostmi. K dalším důležitým známkám patří ztráta zájmů a radosti z aktivit, které jedince obvykle těší, nebo je přítomen pocit snížené energie a zvýšená únavnost. K častým doprovodným příznakům patří ztráta sebedůvěry a sebeúcty; neoprávněné sebevýčitky nebo přehnané a bezdůvodné pocity viny; nedostatek emočních reakcí na události nebo aktivity, které normálně vyvolávají emoční odpověď; vracející se myšlenky na smrt či sebevraždu nebo jakékoliv sebevražedné jednání; snížená schopnost myslet nebo se soustředit, jako je například nerozhodnost nebo váhavost; změna psychomotorické aktivity s agitovaností nebo retardací, pro niž máme objektivní důkaz (chování nemocného při vyšetření, popis chování jinými osobami); poruchy spánku jakéhokoliv druhu (nejčastěji ranní probouzení dvě nebo více hodin před obvyklou dobou, často spojené s těžšími depresivními prožitky v ranních hodinách); změna chuti k jídlu (zvýšená nebo snížená s odpovídající změnou hmotnosti); zřetelná ztráta libida.
Afektivní porucha se může vyskytnout u jedince poprvé v životě v přímé souvislosti např. s infarktem myokardu či atakou roztroušené sklerózy a potom hovoříme o organické depresivní poruše (dle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 – F 06.32). Při druhé možnosti mnohočetné faktory tělesného onemocnění vyvolají depresivní potíže u jedince, který již v minulosti depresivní epizodu alespoň jednou prodělal nebo se pro ni léčí. Potom poruchu spíše označíme jako exacerbaci periodické depresivní poruchy (F 33) a somatické onemocnění chápeme jako provokující faktor již anamnesticky přítomné psychické choroby. Nabízí se pochopitelně myšlenka, že jedinci, kteří mají s afektivní poruchou zkušenost, jsou v rámci nově vzniklého tělesného onemocnění vulnerabilnější ke vzniku depresivních epizod, ale důkazy prozatím chybí. Ze studií s velkým počtem probandů vyplynulo, že například závažnost kardiovaskulárního onemocnění neovlivňuje stupeň závažnosti depresivní epizody, ale oproti tomu závažnost depresivní epizody ovlivňuje riziko mortality v důsledku onemocnění. Riziko mortality je dvojnásobné u těžší depresivní epizody oproti mírné, bez ohledu na přítomnost kardiovaskulárního onemocnění na začátku sledování, a současně riziko mortality z důvodu kardiovaskulárního onemocnění je třikrát vyšší při přítomnosti než při absenci choroby při zahájení sledování.
Za maximální zjednodušení detekce přítomnosti depresivních poruch zejména u ohrožených jedinců, což jsou především somaticky nemocní, považují někteří autoři dvě otázky: „Cítil jste se v průběhu posledního měsíce na dně, depresivní, bez nálady nebo beznadějně?“ a „Ztratil jste v průběhu posledního měsíce zájem nebo potěšení z aktivit, které vám je obvykle přinášely?“. Pozitivní odpovědi na tyto dvě otázky vykazují senzitivitu (96 %) a specificitu (57 %) pro diagnózu depresivní poruchy.

V České republice bývá často používána k diagnostice tzv. autoevaluační Zungova sebeposuzovací stupnice deprese (SDS). Tento jednoduchý dotazník je určen k hodnocení populace dospělých trpících depresivní poruchou střední a lehké intenzity. Dotazník může předložit pacientovi k vyplnění i střední zdravotnický pracovník. Doba vyplnění a hodnocení je odhadována na 10–15 minut. Vypočtený tzv. SDS index udává míru maximálně vyjádřených depresivních příznaků zachytitelných stupnicí (vyjadřuje procento maximální míry deprese měřitelné stupnicí). Chceme-li však tuto stupnici využít k diagnostickým účelům, musíme respektovat nezbytnost přítomnosti základních příznaků depresivní poruchy, tak jak je definována MKN-10.

K moderním trendům, zejména po zjištění, jak vysoká je prevalence duševních poruch, je snaha ze strany psychiatrů poskytovat lékařům somaticky zaměřených oborů takové nástroje, které by jim usnadnily často složitou diagnostiku komorbidity. Příkladem může být Prime MD, což je vcelku jednoduchý nástroj, který dokáže lékaře upozornit na problematické oblasti psychické kondice nemocného a neomezuje se pouze na depresivní symptomy, ale zahrnuje například i projevy úzkosti, poruchy příjmu potravy, somatizační, hypochondrickou poruchu a závislost na alkoholu. Je dostupný i ve velmi přehledné počítačové verzi, která vyplněný dotazník okamžitě vyhodnocuje, čímž může mimo jiné lékaři ušetřit čas i ulehčit dilema, zda odeslat či neodeslat pacienta ke specialistovi.

Diferenciální diagnóza

Nejen z pohledu výběru a vedení dalších terapeutických metod lze za významné považovat vyloučení bipolární afektivní poruchy, protože nesprávná diagnóza může mít pro nemocného vážné následky. Celoživotní riziko sebevraždy u nemocných trpících bipolární afektivní poruchou je 25–50 % a smrtí končí 10–15 % pacientů. Pacienti mohou být nesprávně zvoleným léčebným postupem poškozeni nejen tím, že jim není podáván stabilizátor nálady, ale i účinkem samostatně podávaných antidepresiv, která se mohou podílet na vzniku tzv. rychlého cyklování. Bipolární afektivní porucha je onemocnění, během něhož prochází postižená osoba obdobím nadměrně zlepšené nálady, obdobím deprese a obdobím, kdy je její nálada normální. Existují čtyři různé druhy epizod, které se při bipolární afektivní poruše objevují, podle typu a intenzity příznaků mluvíme o epizodách hypomanických (mírná forma; „hypo“ = řecká předpona s významem „pod“), manických, depresivních nebo smíšených. Hypománie je charakteristická trvale nadnesenou náladou, nadměrnou energií a zvýšenou aktivitou a subjektivním pocitem dobré pohody a dobré celkové kondice. Člověk v hypománii bývá velmi hovorný, snadno navazuje kontakt s ostatními lidmi, je nenucený, komunikuje bez zábran, hýří nápady. Zvýšení aktivity se projevuje často i v sexuální oblasti, nezřídka dochází k lehkomyslnému navazování známostí a střídání partnerů (i u jedinců, kteří jsou obvykle zdrženliví). Potřeba spánku je snížená, po pár hodinách se člověk cítí odpočinutý, čilý a další setrvávání v posteli je pro něj marněním času. Začátek bývá obvykle náhlý. Tyto epizody jsou většinou jedincem snášeny dobře a někteří dokonce v tomto stadiu přestanou navštěvovat lékaře a užívat léky. Jinými slovy, po těchto symptomech je třeba cíleně pátrat, sám nemocný o nich spontánně nehovoří. Mánií rozumíme nepřiměřeně zvýšenou náladu provázenou nárůstem aktivity. Při mánii je nálada výrazně zvýšená zcela nezávisle na okolnostech. Současně je též neúměrně zvýšená aktivita a energie. Z pohledu diagnostiky depresivních poruch je problematický fakt, že 35–60 % nemocných má zkušenost s tím, že první epizodou před nástupem mánie je právě deprese. U mužů je pravděpodobnější, že se onemocnění projeví manickou epizodou, u žen to bývá depresivní epizoda. V průměru, bez léčby, trvají manické nebo hypomanické epizody od několika dnů po několik měsíců, zatímco deprese trvá většinou více než 6 měsíců. Někteří jednotlivci se mezi epizodami úplně zotaví a několik dalších let se u nich neobjevují žádné symptomy. Jiní však trpí i nadále depresí mírné intenzity nebo dochází ke kolísání nálady.

Dalším diagnostickým problémem s roční prevalencí shodnou s depresivní poruchou (tj. 7 %!) jsou tzv. somatoformní poruchy neboli rozmanité tělesné symptomy bez zjistitelných typických anamnestických údajů, laboratorních abnormalit nebo odchylek v pomocných vyšetřeních. Nemocný si stále stěžuje na měnlivé tělesné potíže, žádá rozmanitá lékařská vyšetření, a to navzdory opakovaně potvrzeným negativním nálezům a ujišťování lékaře, že příznaky nemají žádný tělesný podklad. Jestliže existují nějaké tělesné potíže, pak nevysvětlují povahu a rozsah symptomů nebo tíseň a starost pacienta. I když začátek a trvání symptomů má úzkou souvislost s nepříjemnými životními událostmi, obtížemi nebo konflikty, obvykle pacient odmítá pokusy diskutovat o možnosti psychologických příčin (často i přes zjevnou přítomnost depresivních nebo úzkostných symptomů). Řada těchto nemocných má za sebou dlouhou, komplikovanou historii styku jak s primárními, tak se specializovanými lékařskými službami. Symptomy se mohou týkat kterékoliv části těla nebo orgánového systému a mezi nejobvyklejší patří gastrointestinální potíže (bolest, říhání, pálení, zvracení, nauzea), abnormální pocity na kůži (svědění, pálení, znecitlivění apod.), četné formy kardiovaskulárních potíží (palpitace, bolest na hrudi), bolesti různé lokalizace a charakteru (oblast zad, klouby, svaly apod.), ale také únava nebo nespavost. U této skupiny nemocných je minimální pravděpodobnost, že bude efektivní pouze podané antidepresivum, a vždy je třeba nabídnout psychoterapeutickou intervenci. Lze samozřejmě předpokládat, že jedinec trpící somatoformní poruchou má v důsledku prožívaného utrpení také vyšší riziko vzniku komorbidní depresivní poruchy s potřebou adekvátní léčby.

Komorbidita

Diagnostické potíže může způsobit současný výskyt více typů duševních poruch nebo jejich vzájemná kombinace se somatickým onemocněním. Ukazuje se, že až 50 % těchto chorob je komorbidních, tzn. že výskyt „čisté“ formy deprese nebo úzkostné poruchy je spíše výjimečný. Nejčastěji se společně vyskytují deprese a úzkostné poruchy, úzkostné poruchy a závislosti nebo somatoformní nebo depresivní poruchy. Tato komorbidita má významný vliv na způsoby léčby, ale je spojena i s klinickou závažností a celkovým dopadem onemocnění. Úzkost není podle MKN-10 součástí klinického obrazu depresivní poruchy, a chceme-li vyhovět současnému diagnostickému systému, je třeba označit i další diagnózu (nejčastěji generalizovanou úzkostnou poruchu, organickou úzkostnou poruchu aj.). Z klinického hlediska je třeba mít na paměti, že tito nemocní se vyznačují vyšší mírou závažnosti potíží, delším trváním epizod s tendencí k dlouhodobému průběhu, závažnějším funkčním narušením (sociální oblast, zaměstnání), pomalejším nástupem odpovědi na léčbu, snížením odpovědi na léčbu (zejména na monoterapii antidepresivy), ale také významným zvýšením rizika suicidia. Intenzivně je zkoumán vztah depresivních a úzkostných symptomů a naopak. Prozatím je zřejmé, že depresivní potíže jsou doprovázeny úzkostí ve 2/3 případů (nejčastější je obava z budoucnosti). Z pohledu časového sledu nástupu symptomů se zdá, že úzkostná porucha často přechází v depresivní poruchu a dále ji může, ale nemusí doprovázet. Po první manifestaci depresivní poruchy se však zřídka objeví úzkostná porucha.

Hlavními obecnými symptomy úzkostných poruch jsou úzkost a strach, které patří za normálních okolností k běžným emocím, jež mají nezastupitelný ochranný význam. Úzkostné poruchy by se daly zjednodušeně definovat jako různé kombinace tělesných a psychických projevů úzkosti, které nejsou vyvolány žádným reálným nebezpečím. Úzkostné poruchy se vyznačují záchvatovými nebo kontinuálně fluktuujícími stavy, při kterých se bez vazby na reálné nebezpečí objevují nadměrné tělesné a psychické projevy úzkosti nebo strachu. Úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu nelze definovat. Z hlediska časového může tedy úzkost „volně plynout“ bez vazby na okolnosti (generalizovaná úzkostná porucha – podle MKN-10 F 41.1) nebo se projevit náhle v záchvatech (podle MKN-10 panická porucha F 41.0), což také slouží jako diagnostický marker. Typicky postižení popisují stavy obav, „jako by se něco mělo stát“, ale nevědí, co by to mělo být, a stav připomíná určitou připravenost na nebezpečí. Dalším definovaným emočním prožitkem je strach, který již bývá reakcí na konkrétní nebezpečí charakterizovanou emoční a fyziologickou reakcí. Strach má na rozdíl od úzkosti konkrétní příčinu (specifická sociální situace, prostor, výška, zvířata, nemoc, krev aj.). Intenzita úzkosti a strachu může kolísat od mírné nepohody až po stavy hrůzy a paniky spojené s pocitem blízké smrti. Vše je doprovázeno aktivací autonomního nervového systému (tachykardie, pocení, třes apod.). Úzkostné poruchy by se tedy daly zjednodušeně definovat jako různé kombinace tělesných a psychických projevů úzkosti, které nejsou vyvolány žádným reálným nebezpečím.

Záchvaty náhle vzniklé úzkosti přicházejí bez ohlášení a očekávání dalšího záchvatu budí trvalou úzkost a napětí. Někteří lidé trpí záchvaty úzkosti ve specifických situacích, jako je např. cesta autobusem, v davu, ale také na místech, jako jsou mosty, a hovoříme o tzv. agorafobii. Lidé se „citlivým“ místům vyhýbají, často se izolují od druhých a ve vysokém procentu případů se k této poruše přidružuje depresivní nálada. Výhodou je, pokud je nemoc včas diagnostikována a také řádně léčena. Nemocní získávají svůj život opět pod kontrolu a příznaky panické poruchy již neovlivňují jejich život jako dosud. Nemocní trpící panickou poruchou tvoří 10–15 % klientely kardiologů a k psychiatrovi se dostávají v 99 % případů po vyšetření nejméně dvěma lékaři somatických oborů. Záchvat paniky, který bývá často předmětem vyšetřování v rámci ambulantní péče, je období intenzivního strachu nebo výrazné nepohody, při které se náhle vyvinily 4 nebo více z následujících příznaků: zrychlené dýchání, pocení, pocity dušení se, zalykání se, bolest na hrudi, nevolnost, pocit na zvracení, točení hlavy, závratě, bušení srdce, pocit nereálnosti okolí, svět je vzdálený jako film, třes těla i končetin, strach ze ztráty kontroly nad sebou samým, strach ze smrti, návaly horka nebo chladu, brnění nebo svrbění končetin.

Léčba

Mezi základní metody léčby patří především farmakoterapie antidepresivními preparáty a podpůrná, nespecifická psychoterapie. Psychoterapie nemusí být vedena ortodoxním metodickým postupem. Povědomí a využití základních technik obecných psychoterapeutických principů jsou však nezbytným předpokladem úspěšného vedení všech pacientů a u těch depresivních to platí obzvláště.

Základním psychofarmakologickým prostředkem pro léčbu depresivních poruch jsou antidepresiva a při jejich výběru se řídíme několika základními zásadami:

1) Pokud pacient v minulosti reagoval dobře na určitý lék, měl by být tento použit znovu. Podobným způsobem je možné postupovat v případě pozitivní terapeutické reakce u přímých příbuzných.
2) Jde-li o první epizodu onemocnění, staršího nemocného nebo o pacienta s tělesnou komorbiditou, jsou dnes považovány za léčbu první volby SSRI. Rozhodneme-li se, po zvážení možného interakčního potenciálu, pro jeden z nich, zahajujeme v prvních několika dnech u nemocných s přítomnou úzkostí léčbu poloviční dávkou, abychom se vyhnuli prudkému iniciálnímu zvýšení anxiety. U starších pacientů kontrolujeme v průběhu léčby parametry vnitřního prostředí. Zcela nezbytné je monitorování suicidálního rizika v iniciální etapě léčby obzvláště u mladších nemocných.
3) U nemocných s výraznou úzkostnou složkou nebo nespavostí bývá také výhodné užití kombinované léčby antidepresiva s anxiolytiky nebo hypnotiky. Existují vhodná antidepresiva, která dokážou upravit poruchy spánku, např. mirtazapin a trazodon.
4) Léčbu zahajujeme pouze jedním antidepresivem! Užitím kombinací se neúměrně zvyšuje riziko vzniku nežádoucích účinků. Složitější dávkovací schéma úzce souvisí s mírou spolupráce.
5) Pacient by měl lék užívat denně s tím, že zlepšení stavu lze očekávat za 2–3 týdny po zahájení léčby.
6) Nežádoucí účinky se mohou objevit v úvodu léčby, ale obvykle vymizí v průběhu 7–10 dní.
7) V etapě akutní léčby je nutné pacienta kontrolovat jednou týdně po dobu 1. měsíce léčby (v indikovaných případech zpočátku léčby i denně), každé dva týdny ve 2. měsíci léčby. V pokračovací a udržovací etapě léčby je doporučeno pacienta sledovat v závislosti na klinickém stavu s frekvencí jednou za 4–6 týdnů (v některých případech i častěji) až jednou za 2–3 měsíce.
8) Účinné antidepresivum je vhodné vysazovat až po 6–9měsíčním bezpříznakovém období.
9) Užíval-li nemocný terapeutickou dávku 3 měsíce a déle, mají se všechna antidepresiva vysazovat postupně. Náhlé vysazení tricyklických antidepresiv může způsobit syndrom z vysazení (závratě, pocení, chřipkovité potíže, nauzeu, vomitus, nechutentsví, parestézie, ataxii, třes, zvýšenou iritabilitu, akatizii, insomnii a děsivé sny, senzorickou hypersenzitivitu, cefalgie, únavnost, nesoustředivost, agresivitu a suicidální úvahy) a cholinergní rebound fenomén, proto by vysazování mělo být pozvolné (o 25 % dávky každý týden). Syndrom z vysazení SSRI je nejčastější po paroxetinu a fluvoxaminu a výjimečně jej způsobuje odnětí citalopramu a setralinu, minimální potenciál má v tomto ohledu fluoxetin. Příznaky vymizí do 24 hodin po opětovném nasazení SSRI, neléčené trvají 7–14 dní. Prevencí vzniku po výskytu je jen postupné vysazování preparátů (snižování o 20–30 % dávky každých 6–8 týdnů).

Tab. 3 – Přehled léků užívaných k terapii depresivní poruchy



Kombinace s anxiolytiky

Především u úzkostných forem depresí je vhodné již od počátku léčby antidepresivem přidávat anxiolytikum, které urychlí nástup antidepresivního účinku a kromě toho potlačí iniciální tenzi a nespavost. Jejich podávání podle možností omezujeme na krátké období při akutní léčbě a nemocného s tímto faktem předem seznámíme. Anxiolytika jsou sama o sobě jen velmi málo účinná v léčbě depresí (ač jsou některá nazvána na obalu antidepresivem) a je považováno za chybu, léčíme-li depresi jen těmito preparáty. Výhodnějšími bývají krátkodobě působící anxiolytika (např. oxazepam). Vždy je třeba zvážit interakční potenciál.

Kombinace s hypnotiky

Hypnotikum ordinujeme tehdy, jestliže mezi hlavní příznaky depresivní poruchy patří také některá z forem insomnie nebo došlo k indukci insomnie (nejčastěji při léčbě SSRI). Lze použít jak skupinu benzodiazepinovou, tak i nebenzodiazepinová hypnotika III. generace. Jejich podávání bychom měli omezit, podobně jako podávání anxiolytik, jen na akutní etapu léčby.

Převzato z

Češka R. et kol.
Interna. Praha: Triton 2010
http://www.tridistri.cz

Autor: prof. MUDr. Richard Češka, CSc. a kolektiv autorů



Přiložené soubory
Design and code by webmaster