Detail hesla - Infekce vývodných močových cest

Infekce vývodných močových cest



Slovníková definice
Stav charakterizovaný přítomností patogenních mikroorganismů v moči nebo tkáni močového systému, bývá provázena průvodními klinickými příznaky a přítomností leukocytů v moči.

Plná definice

Etiopatogeneze

Za normálních okolností nejsou v močových cestách přítomná žádná infekční agens. Zmnožení bakterií a vzniku klinicky manifestní infekce brání několik ochranných mechanismů močových cest. Mezi nejdůležitější patří normální drenáž a kompletní vyprazdňování moče , nízké pH moče, ochranná hlenová vrstva a makrofágy v podslizniční vazivové tkáni.

Nejčastěji vzniká infekce ascendentním průnikem mikroorganismů přes močovou trubici a důsledkem jejich pomnožení je pak infekce močových cest. Méně častý je hematogenní rozsev při přítomnosti bakterií v krevním oběhu, přímé šíření zánětu z okolí (závažné zánětlivé změny okolních orgánů, přímá komunikace – fistula). Lymfogenní šíření zánětu je velmi vzácné. Zvláštní kategorií jsou iatrogenní infekce získané při diagnostických nebo léčebných výkonech, jejichž původcem jsou obvykle nozokomiální bakteriální kmeny.

Epidemiologie

Infekce močových cest patří spolu s respiračními infekty k nejčastějším zánětlivým onemocněním, která se vyskytují v průběhu celého života. Pokud jde o infekce bakteriální, představují nejčastější infekce vůbec. Typicky je do 50. let věku nacházíme hlavně u žen, protože krátká močová trubice není vždy schopna zabránit průniku bakterií z oblasti zevního ústí močové trubice, vchodu do pochvy a perianální oblasti, kde se fyziologicky nachází několik druhů bakterií. Odhaduje se, že až 40 % žen v průběhu života prodělá uroinfekci.U mužů jsou infekce později obvykle známkou dekompenzace subvezikální obstrukce

Dělení infekcí močových cest (IMC)

anatomická lokalizace – horního nebo dolního močového traktu,

přítomnost obstrukce – obstrukční nebo neobstrukční,

přítomnost jiných onemocnění – komplikované či nekomplikované,

etiologické agens – bakteriální a jiné,

časového průběhu – akutní a chronické,

prostředí – nozokomiální a komunitní.

Diagnostika IMC

Základní vyšetření – ve většině případů stačí k prokázání IMC:

  • anamnéza,
  • klinické vyšetření,
  • vyšetření moče (biochemické a mikroskopické) - střední proud moči, ev. vyšetření cévkované moče ,
  • kultivace moče (imunosuprimovaní nemocní, recidivující IMC).
  • Doplňující vyšetření: nutné v indikovaných případech (komplikované infekce, vyloučení obstrukce moč. cest, vyloučení tumoru moč. měchýře …), sonografie, RTG metody, cystoskopie.

Akutní IMC dle postižení jednotlivých orgánů a tkání, symptomy

Cystitida – zánět močového měchýře

Lokální příznaky – bolesti v podbřišku, nad sponou, časté močení po malých porcích, pálení a řezání při močení, možná přítomnost krve v moči.

Nejsou celkové příznaky (zvracení, zchvácenost, febrilie).

Pyelonefritida – zánět ledviny

Tupé, tlakové bolesti v oblasti beder, celkové příznaky – slabost, únava, zhoršení kognitivních funkcí, zmatenost, febrilie. Mohou se vyskytovat i lokální příznaky.

Prostatitida – zánět prostaty

Akutní zánět je obvykle závažné horečnaté onemocnění, často je nutná hospitalizace pro projevy sepse. Bolestivost v oblasti prostaty, možný výtok z močové trubice,bolesti při močení.

Uretritida – zánět močové trubice

Vyskytuje se hlavně u mužů – zarudnutí ústí močové trubice, výtok z močové trubice, pálení v močové trubici hlavně při močení, tlakové bolesti v podbřišku. Nebývají celkové příznaky.

Epididymitida – zánět nadvarlete

Zduřelé, silně bolestivé nadvarle, skrotum zarudlé, febrilie až septické teploty. U starších a starých mužů je rychlá tvorba abscedující formy.

Orchitida – zánět varlete

Vzácné, obvykle virové onemocnění, nejčastěji jde o komplikaci virové infekce (parotitida).

Může se jednat i o přestup zánětu nadvarlete na varle.

Chronické infekce

Při vysoké virulenci patogenů, místním nebo celkovém oslabení organismu, nedostatečné léčbě nebo vzniku funkčních a morfologických poruch může zánět přejít do chronického stádia. V určitých případech se neprojeví akutní fáze zánětu a zjistí se až chronický zánět nebo jeho komplikace.

Terapie

Slizniční infekce (uretritida, cystitida), nekomplikované záněty ledvin

1. linie léčby

Antibiotika koncentrující se v moči (nitrofurantouin, cotrimoxazol) - dosahuje se maximální koncentrace v místě zánětu (sliznice), nepůsobí na hlubší vrstvy tkání močových cest. Minimálně se ovlivňuje mikroflóru v jiných částech organismu, střevní dysmikrobie. Patří tedy k první linii léčby infekcí dolních močových cest.

2. linie léčby (při nesnášenlivosti nebo alergii na výše uvedená léčiva)

Cefalosporiny I. a II. generace,

aminopeniciliny s nebo bez inhibitorů beta-laktamáz,

fluorochinolony.

Doba léčby:

  • obvykle 3–5 dnů,
  • recidiva infekce nebo reinfekce do 2–3 měsíců – 7–10 dnů.

Recidivující infekce dolních močových cest – po přeléčení akutního zánětu se obvykle používá profylaktická dávka v podobě 1 tbl. antibiotika na noc celkem 3–6 měsíců. Při neúspěchu lze použít perorální aplikaci lyzátů oslabených kmenů bakterií, které nejčastěji způsobují tyto infekce nebo se přímo vytvoří autovakcína získaná z bakterií, prokázaných v moči.

Komplikované infekce a záněty parenchymatózních (ledvina, prostata) nebo kanalikulárních orgánů (nadvarle)

Nutný komplexní přístup a kromě antibiotické léčby je nutné i zhodnocení eventuální obstrukce močových cest. V případě obstrukce je součástí léčby zajištění drenáže močových cest. Léčba zánětu odpovídá povaze primární infekce, přepokládanému etiologickému agens a celkovému stavu nemocného.

Používají se antibiotika s dobrým průnikem do intersticia, která se podávají dostatečně dlouho (při nedostatečné léčby je riziko přechodu chronického stadia),

cefalosporiny II. a III. generace,

aminoglykosidy,

fluorochinolony,

aminopeniciliny potencované inhibitory beta-laktamáz.

Imunosuprimovaní nemocní, pacienti v celkově špatném stavu a nozokomiální infekce se léčí parenterální aplikací kombinace aminoglykosidu nebo fluorochinolonu s beta-laktamovým nebo peptidovým (glykopeptidovým) antibiotikem. Léčba urosepse zahrnuje i řešení poruchy funkce jiných orgánů postižených systémovou zánětlivou reakcí. Infekce intracelulárními mikroorganismy (chlamydie, mykoplazmata, ureaplazmata) se léčí tetracykliny, makrolidy nebo fluorochinolony.

Doporučovaná délka léčby komplikovaných infekcí

Druh zánětu

Trvání léčby

Pyelonefritida

· akutní

· recidivující

· akutní exacerbace chron. zánětu

7–10 dnů

10–14 dnů

10–14 dnů

Prostatitida

· akutní

· akutní exacerbace chron. zánětu

· chronická

· asymptomatická

4–6 týdnů

6–8 týdnů

6–8 týdnů

6–8 týdnů

Epididymitida

· akutní

· akutní exacerbace chron. zánětu

· chronická

2–4 týdny

4–6 týdny

6 týdnů


Autor: MUDr. Aleš Vidlář


Literatura:
Bartoníčková K.: Léčba močových infekcí. Urolog. pro Praxi 2004; 6: 251–254.
Bartoníčková K.: Uroinfekce. Praha: Galén 2000.
Kolář M., Lochmannová J. jr, Koukalová D., Lovečková Y.: Nozokomiální infekce močového traktu, mikrobiologická diagnostika a léčebné možnosti. Urolog. pro Praxi 2005, 6: 196–199.
Kolář M.: Léčba infekcí močového traktu Med. Pro Praxi 2006; 2: 93
Schaeffer AJ.: Infections of the urinary tract. In: Campbell´s Urology CD-Rom, Walsh PC,
Retik AB, Vaughan ED, Wein AJ, Volume 1, Section 4, Chapter 14, Copyright 2002, Elsevier
Science (USA).
Teplan V, Horáčková M, Bébrová E, Janda J.: Infekce ledvin a močových cest. Grada 2004, Praha.

Design and code by webmaster