Detail hesla - Antiparkinsonika

Antiparkinsonika



Slovníková definice
Látky, které se používají u poruch pohybu a svalového tonu.

Plná definice

Parkinsonova choroba je způsobena progresivní degenerací dopaminergních neuronů v substancia nigra, což vede k dopaminergní depleci v bazál ních gangliích, zejména ve striatu. Tato deplece má za následek charakteris tické symptomy, zejména svalovou rigiditu, klidový třes, posturální dysfunkce a bradykinézu. Ovlivněny jsou i kognitivní a emoční funkce s výsledně sníženou kvalitou života. Současná léčba neovlivňuje progresi této nemoci a soustředí se především na substituci chybějícího dopaminu.

Výše zmíněnou idiopatickou Parkinsonovu chorobu je třeba odlišit od Parkinsonova syndromu, který bývá způsoben užíváním léčiv s antidopaminergní aktivitou (např. antipsychotika) či toxickými vlivy. Často se rovněž užívá termín extrapyramidové symptomy, zejména ve spojení s antipsychotickou terapií.

Léčbu Parkisonovy nemoci zahajuje vždy specialista neurolog, který ji rovněž v pravidelných intervalech přehodnocuje vzhledem k účinnosti a výskytu nežádoucích účinků. Zhruba 5−10 % pacientů je vůči léčbě antiparkinsoniky rezistentních nebo je jejich léčebná odpověď nízká. Léčba antiparkinsoniky se zahajuje až v případě, kdy symptomy narušují běžnou denní aktivitu pacienta. V případě progrese onemocnění se kombinuje více antiparkinsonik a u většiny pacientů se v určité fázi léčby používá levodopa. Ukončení léčby antiparkinsoniky musí být postupné vzhledem k možnosti vzniku maligního neuroleptického syndromu. Tento syndrom je charakterizován především těžkou svalovou rigiditou doprovázenou hyperpyrexií, hypertenzí a tachykardií s následnou poruchou vědomí. U starých pacientů mohou antiparkinsonika způsobovat zmatenost a poruchy kognitivity. Proto se léčba zahajuje vždy nízkými dávkami léčiv, které se postupně zvyšují k dosažení optimálního účinku.

Levodopa

Levodopa je základním léčivem pro léčbu Parkinsonovy nemoci. Je to prekurzor dopaminu, který se v CNS metabolizuje na dopamin a zvyšuje tak nabídku dopaminu v bazálních gangliích. Dopamin samotný hematoencefalickou bariérou neprochází a jeho podání by bylo navíc zatíženo výskytem nežádoucích účinků. Levodopa se vždy podává s inhibitorem periferních dekarboxyláz, karbidopou či benserazidem, který inhibuje metabolismus levodopy na periferii a zvyšuje jeho nabídku v CNS. Tím se snižuje periferní konverze levodopy na dopamin a snižuje se výskyt především kardiovaskulárních nežádoucích účinků, nauzey či zvracení. Levodopa se používá zejména u starších pacientů či u pacientů s přidruženými chorobami a u pacientů s těžším průběhem nemoci. Je velmi dobře účinná i tolerovaná u většiny pacientů. Podávání levodopy se zahajuje po malých dávkách, které se postupně zvyšují až na požadovanou úroveň. Dlouhodobá léčba levodopou je komplikována výskytem pozdních komplikací, jako jsou fluktuace, dyskinezy, vznikem tzv. „on“ period se zachováním normálních motorických funkcí a „off“ period charakterizovaných slabostí s omezenou mobilitou. Některé nežádoucí účinky zmírňují léčivé přípravky s prodlouženou dobou uvolňování. Kromě těchto typických pozdních nežádoucích účinků doprovází podávání levodopy zpravidla nauzea, zvracení, hypotenze, únava, halucinace, anorexie, nespavost či náhlé záchvaty spánku a řada dalších.

Agonisté dopaminergních receptorů

Tyto látky přímo působí na dopaminergní receptor, zejména podtyp D2. V současnosti jsou používány v monoterapii k zahájení terapie Parkinsonovy nemoci. V pokročilejších fázích Parkinsonovy nemoci jsou kombinovány především s levodopou. Agonisté dopaminergních receptorů se rozdělují na ergotaminové deriváty, kam patří bromokriptin, kabergolin a pergolid, a neergotaminové deriváty, kam se řadí pramipexol, ropinirol, rotigotin a apomorfin. Jejich podávání je spojeno s nižším výskytem motorických komplikací při dlouhodobé léčbě než u levodopy, avšak jejich účinnost je trochu nižší a způsobují více psychiatrických nežádoucích účinků. Ergotaminové deriváty způsobují při dlouhodobém podávání fibrotické reakce především v plicích, retroperitoneu, perikardu či na srdečních chlopních. Ve většině případů se proto dnes od podávání těchto látek upouští a léčba se téměř výhradně provádí neergotaminovými deriváty. Dalším významným nežádoucím účinkem při podávání dopaminergních agonistů je vznik náhlé nadměrné denní somnolence a hypotenzní reakce. Jejich dávkování proto musí být zvyšováno postupně a rovněž vysazení nesmí být provedeno náhle. Rovněž se při jejich podávání stále častěji uplatňují retardované či transdermální lékové formy, umožňující dávkování jednou denně. Apomorfin je dopoaminergní agonista, který se používá především v parenterální formě pro léčbu náhlých „off“ period u pacientů léčených levodopou. Apomorfin je vysoce emetogenní, a proto se jeho podání musí kombinovat s antiemetikem.

Inhibitory monoaminooxydázy typu B

Inhibitory monoaminooxydázy typu B (MAO-B) inhibují metabolismus dopaminu na synaptické štěrbině, a tím zvyšují jeho nabídku pro vazbu na postsynaptické receptory. MAO-B je enzym, který metabolizuje katecholaminy, především dopamin. Mezi tyto látky patří zejména selegilin a rasagilin. Ve vysokých dávkách je selegilin neselektivním inhibitorem MAO-A i MAO-B. Včasné podávání těchto látek oddálí nutnost podávání levodopy, a tím i vznik pozdních komplikací souvisejících s jejím podáváním.

Inhibitory katechol-O-metyltransferázy

Inhibitory katechol-O-metyltransferázy (COMT), entakapon a tolkapon, inhibují periferní i centrální (tolkapon) metabolismus levodopy, čímž zvyšují dostupnost levodopy v CNS. Tyto látky se kombinují výhradně s léčbou levodopou s karbidopou či benserazidem. V současnosti jsou registrovány i léčivé přípravky, které kombinují všechny tři uvedené látky.

Anticholinergní látky

Anticholinergní látky jsou jedny z nejstarších látek, které byly k léčbě Parkinsonovy nemoci používány. Tyto látky svým působením vyrovnávají dysbalanci v bazálních gangliích, kdy vlivem nedostatku dopaminu dojde k relativní převaze cholinergního systému. Podáním anticholinergik dojde k vyrovnání tonu těchto dvou systémů a tím ke zmírnění symptomů Parkinsonovy nemoci. Tyto látky se však v současnosti příliš nepoužívají pro svoji omezenou účinnost a negativní vliv na kognitivní funkce. Mimo to byly některé látky z této skupiny zneužívány zejména pro svůj halucinogenní potenciál.

Mezi v současnosti používaná anticholinergika patří biperiden, procyklidin či benzatropin. Tyto látky především zmírňují třes, ztuhlost a častou hypersalivaci, mají minimální účinnost na bradikinézu. Anticholinergní látky musí být podávány opatrně především u pacientů s kardiovaskulárními nemocemi, psychickými chorobami, hypertrofií prostaty, u pacientů s glau­komem a u starších pacientů. Mezi jejich nejčastější nežádoucí účinky patří zácpa, sucho v ústech, nauzea, zvracení, tachykardie, zmatenost, halucinace, retence moči či rozmazané vidění.

Amantadin

Amantadin je slabý dopaminergní agonista s mírným antiparkinsonickým efektem. Používá se zejména jako adjuvantní léčba u pokročilých stadií nemoci či při snižování dávky levopody při vzniku motorických komplikací.

U Huntingtonovy choroby (závažné neurogenenerativní onemocnění, které postihuje zejména cholinergní a GABAergní neurony charakteristické poruchami hybnosti /choreatické pohyby/, poruchami kognitivních funkcí až demencí a fatálním zakončením) je léčba nespecifická a soustředí se na nejzávažnější symptomatologii. Uplatňují se klasická antipsychotika (haloperidol, chlorpromazin), beta-blokátory (např. metoprolol), které blokují zejména esenciální třes, nootropika (např. piracetam), či GABAergní myorelaxancia (např. baklofen).

J. Slíva, M. Votava

Převzato z
Slíva J., Votava M.
Farmakologie. Praha: Triton 2010
http://www.tridistri.cz


Autor: MUDr. Martin Votava, Ph.D. MUDr. Jiří Slíva, Ph.D.,

Design and code by webmaster