Detail hesla - Antihistaminika

Antihistaminika



Slovníková definice
Látky v klinické praxi využívané již po 40 let. Jejich hlavní indikací je alergická rýma, alergická konjunktivitida, urtikarie, angioedém, alergický exantém či anafylaxe. Současně se však s nimi setkáváme i jako s doplňkovou léčbou u atopického ekzému, astma bronchiale či migrény, zvracení apod. Využívána jsou i preventivně u potenciálně rizikových léčebných výkonů (specifická alergenová imunoterapie či injekční aplikace některých radiofarmak apod.) či u opakovaných respiračních infekcí.

Plná definice

Základním principem jejich účinku je potlačení působení histaminu blokádou histaminových H1 receptorů. Histamin se přirozeně váže na histaminové receptory, přičemž terapeuticky ovlivňujeme prakticky pouze podtypy H1 a H2. Samotný výraz antihistaminika se dnes stal synonymem pro kompetitivní antagonisty H1 receptorů. Jejich stimulace, kromě již výše zmíněných účinků vede k bronchokonstrikci a do určité míry ovlivňuje i aktivitu CNS.

Kromě vazodilatace dochází v přítomnosti histaminu i ke zvýšené extravazaci tekutin, čímž vznikají otoky a dochází k podráždění nociceptorů, což je provázeno svěděním nebo dokonce bolestí.

Klasifikace antihistaminik

I. generace se označuje také jako sedativní antihistaminika. Vyznačují se poměrně malou selektivitou a relativně krátkou vazbou na cílový receptor, z čehož vychází i nutnost podávání několikrát za den. Jejich aplikace je navíc provázena i řadou nežádoucích účinků, pro které ostatně již některé dříve velmi oblíbené látky přestaly být užívány (např. terfenadin či astemizol z důvodu kardiotoxicity). Významný je rovněž účinek antimuskarinový a vzhledem ke schopnosti prostupovat skrze hematoencefalickou bariéru i účinek sedativní. Lze tudíž očekávat potenciaci účinku centrálně depresivně působících látek. U některých zástupců je třeba počítat i s účinky adrenolytickými či antiserotoninovými.


Zástupci jsou ketotifen, prometazin, bisulepin, klemastin, dimetinden, antazolin a cyproheptadin, který může být pro svůj oretický účinek (zvyšuje chuť k jídlu) užíván v léčbě anorexie. Látky thietylperazin (má rovněž antidopaminové účinky), dimenhydrinát, embramin a moxastin jsou primárně využívány jako antiemetika. Antazolin v lokálních přípravcích je často kombinován s alfa1 adrenergně působícími látkami, zejména s tetryzolinem či nafazolinem.

II. generace se označuje jako nesedativní antihistaminika. Jedná se o látky se selektivnějším účinkem a lepším účinnostně-bezpečnostním profilem. U mnohých zástupců je popisován i negativní vliv na expresi specifických molekul (ICAM, VCAM, Eselektin), které potencují adhezi eozinofilů k buňkám endotelu, čímž se utlumí zánětlivá reakce. Zástupci jsou pro systémové užití cetirizin, loratadin; v lokálních formách se používá azelastin, levokabastin, emedastin, epinastin a olopatadin.

Jako III. generaci je někdy snaha označovat látky se selektivnějším účinkem, a tedy předpokladem pro vyšší účinnost a bezpečnost. Jde buď o aktivní enantiomery (levocetirizin) nebo o farmakologicky aktivní metabolity (desloratadin – metabolit loratadinu či fexofenadin – metabolit terfenadinu). Jsou využívány pouze pro systémovou aplikaci.

Ve velmi podobných indikací jako antihistaminika se uplatňují i stabilizátory žírných buněk. Zabraňují vtoku kalcia do jejich cytoplazmy, čímž se zamezí splývání sekrečních vezikul s plazmatickou membránou, a tedy i uvolnění mediátorů zánětu (histamin, heparin, leukotrieny aj.). Nejvýznamnějšími zástupci jsou kyselina chromoglykanová, nedokromil (tzv. kromony), kyselina spaglumová či lodoxamid.

Látka rupatadin je sice řazena mezi antihistaminika II. generace vyznačující se dlouhotrvajícím účinkem (jedním z jeho metabolitů je již zmíněný desloratadin), ovšem současně navíc inhibuje i degranulaci žírných buněk (označována bývá též jako inhibitor destičky aktivujícího faktoru, PAF).

U alergických onemocnění se rovněž velmi často setkáváme s tzv. desenzibilizační terapií, v rámci které je prokázaný alergen pacientovi podáván ve velmi nízkých koncentracích, které se postupně zvyšují, až následně náhodný styk s alergenem u pacienta nevyvolá alergickou reakci. Nejužívanějšími postupy jsou nyní SCIT a SLIT neboli subkutánní a sublinguální imunoterapie (nejčastěji podávanými alergeny jsou pyly trav a stromů či alergeny z roztočů). Úplnému a přesnému mechanismu děje vyvolávajícího klinický účinek specifické imunoterapie ještě zcela nerozumíme a není dostatečně doložen. Léčba reguluje tvorbu imunoglobulinů, cytokinů, IgE protilátek a dalších mediátorů, které se podílejí na imunitní odpovědi.

Převzato z
Slíva J., Votava M.
Farmakologie. Praha: Triton 2010
http://www.tridistri.cz


Autor: MUDr. Martin Votava, Ph.D. MUDr. Jiří Slíva, Ph.D.,

Design and code by webmaster