Detail hesla - Závažné onemocnění dítěte - přístup k dítěti

Závažné onemocnění dítěte - přístup k dítěti



Slovníková definice
není k dispozici

Plná definice
Smrtelně nemocné dítě si na rozdíl od svých vrstevníků může uvědomit smrt daleko dříve. Obzvlášť při delší hospitalizaci se nedá zabránit setkání s fenoménem smrti. Zhruba od devíti let děti začínají rozumět, že biologický život vždy končí smrtí, která může být i neočekávaná.

Děti v tomto věku mohou projevovat strach ze smrti a mohou chtít svoje pocity sdílet s ostatními a určitě mají spoustu otázek. V adolescenci se k tomuto tématu přidávají filozofické a spirituální okolnosti smrti. Podle současných studií většina z šesti až desetiletých smrtelně nemocných dětí i přes úsilí personálu a rodičů zatajit jim jejich skutečnou diagnózu dokáží vytušit, zřejmě na podkladku neverbálního chování dospělých, že mají závažnější nemoc, než je jim verbálně sdělováno.

Proto nemá význam před dítětem zatajovat nebo zlehčovat jeho zdravotní stav. Neznamená to ovšem říct dítěti, že může zemřít. Rodiče jsou pro děti jistým vodítkem a příkladem, měli by mu tedy přednostně dodávat odvahu a naději a zároveň by mu měli odpovídajícím způsobem sdělit závažnost onemocnění a zároveň dodat perspektivu. Pro dítě je důležité ujištění, že jeho pláč, smutek i úzkost nejsou zakázané, stejně tak jako ticho a naslouchání. Pro dítě je mnohem přijatelnější svěřit se svými obavami než se tvářit, že neexistují. V těchto chvílích se dítě může na smrt zeptat („Kam odejde tělo? Existuje život po smrti?“), a tak je dobré mít připraveny odpovědi.

Smrt je součástí přirozeného běhu života, někdy nastane dříve, někdy později. Nemoc může délku života zkrátit, ale nikdy nevíme o kolik. Naděje je vždy přítomná. Smrt je ztráta pro obě strany, na jedné dítě ztrácí rodiče, sourozence, a na druhé rodiče ztrácejí dítě. Ztráta není nikdy úplná – člověk žije dál v našich vzpomínkách, a proto dítě nebude nikdy ve smrti samo – rodiče s ním budou do posledního okamžiku a potom si budou jeho život připomínat.

Již v 50. letech minulého století známý psycholog a filozof C. G. Jung poukázal na fakt, že lidé, pro které smrt neznamená konec osobní existence, jsou v jisté výhodě. Proto považujeme za důležité na tento fakt upozornit – setkání s náboženstvím může i pro nevěřícího člověka přinést úlevu a posílit ho v boji s nemocí, což platí jak pro ošetřující rodiče, tak i pro dítě samotné. U těžce nemocných dospělých i dětí v okamžicích blízkosti konce bylo vícekrát pozorována silně prožívaná naděje, bez konkrétního obsahu a podoby. Můžeme v tom vidět neuvědomělou víru dotyčného člověka v Boha. Na některých dětských onkologických pracovištích působí duchovní v rámci pastýřsko – misijního poslání.

Autor: Redakce

Design and code by webmaster